Hedvábnička zdrobnělá

Historie hedvábniček je vpravdě legendární a dlouhá. Plemeno pochází z východní Asie, z Číny, kde se slepice se stejnou strukturou peří vyskytovaly již před více než tisíci lety. Víme, že byly součástí čínských tradic, jejich původ ale zůstává nejasný. Může se pochlubit řadou zvláštních znaků. Patří k nim především struktura peří. Mezi drůbeží není běžné ani tmavě modré zbarvení kůže, kostí i vnitřních orgánů, nechybí jim péřové ozdoby - chocholka, rousy a některým také vousy. 

Ač jsou hedvábničky malého tělesného rámce, trup je zavalitý, patří ke slepicím těžkého typu. Krk je krátký a silný, bohatě opeřený, u vousatých jedinců vzadu načechraný. Trup by měl být široký, tvaru zaoblené krychle. Široká, krátká záda se dozadu zvedají do bohatě opeřeného sedla. Krátký plný výše nesený ocas má málo vyvinuté srpy a rýdováky. Široká křídla jsou volně nesena. Rýdováky, velké srpy a letky jsou rozvolněné jen v poslední třetině. Pětiprsté běháky tmavomodré barvy jsou na vnější straně porostlé krátkým hustým opeřením, kterému říkáme punčošky. Hmotnost zdrobnělých hedvábniček je 600 g.

Nejčastěji můžeme hedvábničky spatřit v bílé, černé, modré, divoce zbarvené, stříbrošedé, žluté, červené či krahujcovité barvě, ale barevných rázů existuje mnohem více. Oproti seznamu evropského svazu chovatelů jsou v našem Vzorníku zařazeny také žluté kolumbijské, červené kolumbijské a zlatě zbarvené.

Ročně snáší hedvábničky 60-80 vajec s nahnědlou skořápkou. Minimální hmotnost násadových vajec je 25 g. 

Maso hedvábniček chutná více po divočině. Ve srovnání s masem jiných plemen má méně tuku. Barva pečínky z hedvábničky je nezvyklá - tmavě modrá až černá. Avšak přímo maso modré není, jen kůže a blány - svalové fascie a okostice. Jestliže se blána z masa stáhne, maso má bílou barvu.

Hedvábničky vynikají svou klidnou povahou, dají se velmi snadno ochočit. Na chovný prostor nemají téměř žádné zvláštní nároky. Spokojí se i s menším výběhem, postačí nízké oplocení. 

Hedvábničky jsou odedávna považovány za dobré kvočny, schopné vysedět vajíčka několikrát do roka. Mnohdy je problém rozeznat mladé slepičky od kohoutů, vodítkem může být to, že kohoutci jsou mohutnější, s chocholkami směřujícími více nahoru, později jim rostou ostruhy. Slepičky mají drobnější těla a plnější chocholky.

Česká zlatá kropenka zdrobnělá

České slepice jsou původním krajovým plemenem regenerovaným počátkem 20. století. Po několik století to bylo jediné naše původní plemeno, ale v polovině devatenáctého století je téměř vytlačila výkonnější dovezená plemena. Ta byla s češkami mnohdy také křížena. Během druhé poloviny 19. století téměř vymizely.

Do rejstříku hospodářských plemen se české slepice dostaly jako naše jediné plemeno drůbeže již před první světovou válkou.

Zdrobnělé české slepice byly vyšlechtěny v průběhu 20. století vzájemným křížením velkých českých slepic s původní zakrslou českou slepicí, jejíž čisté populace z chovů postupně vymizely. V roce 1966 byly uváděny (tehdy zakrslé) zlatě kropenaté a ojediněle koroptví.

České slepice jsou slepice středního tělesného rámce, jejich trup je válcovitý, dobře osvalený. Postoj je spíše nižší, holeně středně dlouhé, dobře opeřené, běháky břidlicové. Češky mají výše nesený ocas pod úhlem 45-60 stupňů, jen s mírně patrným zlomem v přechodu linie sedla. Ocas je vějířovitě rozevřený, srpy dlouhé, široké a výrazně zahnuté.

Nejčastějším barevným rázem jsou zlaté kropenaté, mohou být i stříbrné kropenaté, koroptví, bílé i porcelánové. Dále také černé, černé bíle skvrnité, stříbrně zbarvené a krahujcové.

Užitkovostje 100-120 vajec s krémově zbarvenou skořápkou s minimální hmotností 40 g.

Kohoutci se dají použít k jatečným účelům v 8 až 10 týdnech. Mají bílé šťavnaté maso, s delšími svalovými vlákny, jemné chuti, zejména maso ze stehen má nádech "divočiny". Barva kůže českých slepic je bílá. Peří z hlav a krčních závěsů rádi využijí rybáři na výrobu mušek.

České slepice jsou lehkým plemenem velice dobře přizpůsobeným našim, tedy středoevropským podmínkám. Vyznačují se velmi živým temperamentem, otužilostí a shánlivostí. Velmi dobře dokážou využít neomezených výběhů, jsou skromné a nenáročné, a pokud mají kde, velkou část potravy jsou schopné si nasbírat samy. Často jsou považovány za nejotužilejší a nejlacinější nosnice.

Vzhledem ke svému temperamentu dobře odolávají predátorům a zanedbatelná není ani jejich přirozená rezistence vůči nemocem. Díky svým vlastnostem jsou vhodné k extenzivním a tzv. ekologickým užitkovým chovům. Hodí se i do drsnějších vyšších poloh s delší zimou, na samoty a do blízkosti lesů.

Kvokavost je jen ojedinělá. Pokud kvokají, jsou pečlivými matkami. Dobrá je oplozenost vajec i líhnivost. Kuřata rychle rostou a dobře opeřují. Kuřičky začínají snášet v pěti měsících, ze zkušenosti i dřív.